a je to tady, všechno to několika týdenní a u někoho několika měsíční běsnění se pomalu blíží ke konci. Pak už jen přijde frmol ohledně Silvestra, aneb kdo nepije s námi, pije proti nám. Na Silvestra nedělám nic výjimečného již deset let a tak to pro mne je den jako jiný, jen si v posteli klepneme skleničkou.
Jak u nás probíhají svátky?
Jsem celkem prakticky založená a tak dárky nakupuju postupně a za dárek považujeme cokoliv, dokonce jsem od mých rodičů pochytila zvyk, že ve skříni jsou vždy nějaké maličkosti pro strýčka příhodu. Tedy, co kdyby nečekaně někdo přišel, kdo by po nás chtěl dárek – všímáte si jaká to je hovadina? Strašná, ale tak to prostě u nás chodí. Spíše, když už nás někdo někam pozve, ale protože nás nikdo nikam nezve, páč máme dost divný děti na to, aby se družily s ostatními, tak mi je vlastně tahle skládka ve skříni k ničemu. Ale zůstane tam.
Pak si napíšu seznam, komu které dárky, částky, které nechci překročit, včetně toho, co která babička dá kterému dítěti a tak podobně. Postupně si odškrtávám a jsem spokojená, jak to krásně klape. Seznam k nákupu a letos i první online objednávka. Vše až do bytu, pohoda, dřez (věčně plnej nádobí, nenech se zmýlit jazzem – u nás není ani houbeles ale houby a les).
Letos také nečekaně velká objednávka masa u řezníka, protože máme toho nejlepšího na světě. S čímž se pojí historka z loňského roku. Nakoupím si den předem maso a vesele ho šoupnu do ledničky. Druhý den si ho s radostí lovím ven a už mi něco nevoní. Později mi dojde, že jsem se myla dostatečně, ale maso se nám rozhodlo žít si vlastním životem a odejít do věčných lovišť.
Jako rodina odjíždíme každé svátky k rodinám všeho druhu, občas mi tou hektičností (jedna rodina 250km a druhá 100km daleko + široké okolní příbuzenstvo) přijde, že navštěvujeme i rodiny, které s námi nemají nic společného. Doma tedy máme od jídla vymeteno.
Ta malá kopička salátu a brambory na dětském talíři, jsou poněkud chudé a to nedej bože, my cvoci se postili a padáme na ústa hlady. No tak teď musím improvizovat. Není nad to, když ze zoufalství obalujete plátkový, vrstvený sýr a ze dna mrazáku lovíte jakési kousky čehosi ve strouhance. No jasný, má to divné tvary, tak to sní táta, z neznámých důvodů mají muži silnější žaludky (asi kvůli tomu, na co se občas doma musí koukat a to nejen v zrcadle).
Peču, nepeču, ale nemám zapotřebí děsně machrovat na sociálních sítích, kolik jsem toho už neudělala. Zkrátka a dobře, o svátcích sežeru klidně celou krávu a nestydím se za to, celej rok se dřu, tak proč nepovolit mámině chřtánu uzdu.
Manžel to jako tradičně zazdil už v počínajícím adventu aneb: “Myslíš si, že ještě do Vánoc zhubneš? Rád bych si užil trochu toho sexu se štíhlicí.” Nevzpomínám si, co letělo vzduchem, ale nic tvrdého to nebylo, úraz ani žádná díra ve zdi se nekonaly.
Jednoho krásného dne vyfasuju pásku přes oči s hláškou, že bych si mohla zabalit své dárky. Odmítám, at to kouká s láskou obalit třeba ve strouhance. Zatímco já si vesele prozpěvuju na jedné straně stolu, na druhé straně prská muž, že to, že já to balím s láskou, neznamená, že on je z toho akorát tak nasranej.
Děti z toho tradičně nemají rozum. To se pořád nadělá ale tříleták z toho nemá nic, mimino na to kadí a to doslova a desetileták hlásá, že zjistil, proč se penisu říká bimbas – mám to s názornou ukázkou. NO TY VOLE!
Pomalu se to blíží a finišujeme, s manželem děláme tour de víno a odpočítáváme, kolik toho chlastu bude třeba letos. Tahle návštěva, tamta návštěva, tuhle musíme prostě přepít.
Jsem příšerná matka a zjištuji, že děti si naposled otevřely okýnko s číslem 17 a ono je 23.12. Stoupá nervozita, asi i to byl jeden z důvodů, že se zuby nejmladšího rozhodly hojně prodírat ven a tak jsme museli celý barák obdarovat krásnou malou krabičkou se špunty do uší.
KDYŽ JSOU TY SVÁTKY KLIDU A MÍRU.
Lidi se diví, jak je výzdoba všude už v říjnu a pak si stromy cpou do bytu a rozsvěcují už 1. prosince. U nás tento okamžik nastal až onu noc před samotným Štědrým dnem. Já bych si ten stromeček klidně předem dala, ale musela bych nakoupit o dalších iks litrů vína víc, protože by mě četnost otázek typu: “KDY UŽ PŘIJDE JEŽÍŠEK?” zabila.
Samozřejmostí je se na tento den náležitě připravit. Tedy děti vytáhnout z postele co nejdříve a celý den je honit, aby brzy odpadly. Letos se to jako každý rok míjí účinkem. Děti v jedenáct hodin tančí čardáš po pokoji a sousedka pod náma si právě vymotává hlavu z lustru. Manžel statečně exne sklínku vína a prohlásí, že to opět budeme zdobit až zítra. Udeřila půlnoc a huráá, taháme strom z balkónu a rychle rozmotáváme světýlka.
Po nějaké době nad tím obříkem zvítězím a hurá jdeme spát. Kdo nespal několik týdnů po sobě kolem 4-5 hodin s tím, že každou hodinu vstává, nikdy nepochopí toto nadšení. Už už strkáte poslední nohu do postele a slastně zavřete první oko a už se ozve z postýlky řev.
ŠTĚDRÝ DEN
Největší těšení u mě je na tradice, na ty neobyčejné a domácí, na to jak nadávám, že mi nikdo nepomáhá a manžel se mi směje, at se nedělám, že bych byla jen naprdlá, když by mi pomáhali. Na to jak jsou děti jak na trní. Na Krakonoše a lyžníky, pohádku, kterou vždycky prošvihnu, že jsme pryč, nebo něco dělám a děti mi hopsají před televizí.
Letos jsme celé svátky doma. HURÁ.
Štěpán ráno nezklamal. Prvně vidí stromeček. “Kdo to sem dal? Proč to tady máme? Není tady na nic místo.”
Probíhá to následovně, všechny naženu do slušného oblečení, udržuju neudržitelný pořádek, obědváme hrachovou polévku. Vyměním pokecaný obrus. Stopadesátkrát vyřeším sourozeneckou hádku. Prostě takový folklor. Pálím svíčky, kde se dá. Strkám šupiny pod talířky.
Nyní se dostáváme do fáze neuvěřitelného večera. Na tento mimořádný večer si koupím mimořádné šaty – vzadu se pyšní zipem od hlavy až k mému rozkošně objemnému pozadí aneb “mami uhni nevidím na telku, máš tam zadek”, jsem v nich neuvěřitelně sexy a sama sobě se líbím. To bych ale nemohla přibrat já nenažranec 😀 Odvolám to, že si dopřávám jen na Vánoce, dopřávám si také tehdy, když si to žádá situace.
Rvu se do šatů a musím fest zadržet dech, co vás nemá, tohle zmáknu, která z nás by tohle někdy nezkousla a jde jen o pár hodin – plánuju, že dostanu od Ježíška pyžamo a protože bude z flanelu, navezu se do něj hned, jak bude po akci a už z něj do rána nevylezu. Tento fakt také znamená, že sex se štíhlicí se konat nebude a jdu upozornit manžela, že se mu v posteli vyhřívá hroch. “NEKECEJ A V KTERÝ?” Asi má těch postelí víc, vtipálek.
Statečmě zaziplá v šatech, vše načinčáno, usedáme k štědrovečernímu stolu. Za žádných okolností u nás v rodině nikdo nesmí vstát, dokud není dojezeno. Tedy mám po ruce vše, co by kdo mohl chtít, jsem schopná utírat nudle, zalepit řezné rány, přidávat, rozžhnout ohně i fotit. Na toto jsem připravená nebyla a pro příští večery to chce do noh tašku s náhradním oblečením.
PRÁSK. Ozve se lupnutí a já se rozbalím jak hráškový lusk. ZIP NEVYDRŽEL. Jak se mi to celé rozjelo, sjedou mi šaty i z ramen. U stolu se ozve hurónská salva smíchu, manžel téměř padá ze židle, jestli jsem to plánovala dlouho, protože to vypadalo opravdu libově, a já si tam tak tiše, v kojící podprsence a stahovacích kalhotkách, posedím.
“Ty vogo mami, nic strašidelnějšího jsem v životě neviděl.” Ozve se nejstarší mé dítě, když mě kritickým okem prohlíží. Po chvilce se vytasí s pravdou o tom, že gravitace a odkojené roky jsou nemilosrdné.
“Zajímalo by mě, proč jsou v televizi a tak podobně všude ženské s tak divnými prsy, když každý normální mámě prostě visej dolů.” Smutné… Chlapce zasáhla realita velmi brzy.
Když dojíme, manžel se mi směje, že je celkem škoda, že jsem nezopákla ten kousek se smažákem z loňska. Jdu se převléci a utírat nádobí, činnost během které jsou děti s manželem v pokojíčku a já nanosím dárky.
Při našem zuřivém balení, jsme je dali na skřín, nezbývá než se tam vyškrábat, snést krabici a dvě tašky a pak to odšoupat do obýváku. Mám hotovo, vše krásně narovnáno, načinčáno, pouštím koledy, rozsvítím stromek a jdu vedle společně vyhlížet letící miminko. Prskáme prskavky, koukáme z okna.
Už to přišlo i na Štěpu. Děti se těší, je zhruba osmnáct hodin. Jdeme se tedy podívat, zda jsme byli hodný.
ŘEV, JAK KDYBY PODŘEZALI PRÁVĚ ČUNÍKA A SOUSEDI OPĚT DOCENILI ŠPUNTY DO UŠÍ. DÁÁÁÁÁRKÝÝÝÝÝ. DÁRKY. DÁRKY. DÁRKY.
Tři porody a hormony ze mě udělaly někoho jiného, brečím, fotím, nic nevidím. Po nějaké době hlášek jako: ” HUSTÝ.” “NO TO SI DĚLÁTE TANDU.” (srandu) “JUPÍK.” se zamyslím.
Pak se ptám muže, zda už něco taky dostal, říká, že ne. Zjišťujeme, že jsme nepřinesli celou tašku dárků a zaboha ani jeden nevíme, kde by mohla být. Vyskočím jak laňka a prohledávám ložnici, nikde nic. Prohledávám skříně, nic. Nakonec tašku najdu v kumbále (místnost na tříděný odpad a různé nezařaditelné věci). Klušu s ní pod stromek. Nenápadně za stromkem u zdi se snažím nadělit další várku, nepočítala jsem ale s tím, že rostoucí zuby u miminka znamenají extrémní slintavost. Uklouznu na slinách a šinu si to přímo do stromu, za mnou se sypou dárky. Děti zpozorní.
“Tys nám chtěla dárky mami ukrást, že je strkáš do tašky?” Připadám si jako z jedné scény v seriálu Průměrnákovi.”Proč bych to dělala?” Hrabu se ze stromku, který se skácel na stůl společně se mnou. Děti vyjeveně zírají, manžel se tláme do rukávu.
Děti se radují zhruba až do půlnoci, protože nejsou k zahnání. Nešetří pochvalnými komentáři na letošního Ježíška a velkou radost mi dělá i nejstarší. “A nevadí ti, že si dostal spíše jen oblečení?”.
“Vůbec ne mami, já jsem fakt šťastnej, že je u nás doma takhle veselo. Byly to nejlepší Vánoce.”
Jsem ubulená ženská, jdu prožít následující svátky s prarodiči našich dětí a prostřihnout díru do svého flanelového pyžama.
Aneb, ženo moje, v tomhle se nedá vůbec praktikovat rychlej sex.
Vaše Anet
