Hana Brodníčková: Výrazně jsem zhubla díky chůzi, přirozenému pohybu a změně stravovacích návyků

Pět dcer, pět životních cest, jedna neobyčejná žena. Pod pseudonymem Ludmila Janáková napsala několik knížek o svých zkušenostech s náhradní rodinnou péčí. Věnuje se dětem, které to v životě neměly snadné – často s traumatem, jinakostí nebo handicapem. V současné době pečuje o holčičku s dětskou mozkovou obrnou, starší dcera Bára je autistka s výrazným pěveckým talentem (možná ji znáte z YouTube). A právě tato žena, která dává sílu druhým, našla před časem odvahu dát ji i sobě – rozhodla se pro změnu životního stylu. Díky každodenní chůzi, cestování a přirozenému pohybu postupně zhubla, zpevnila tělo i mysl a teď je připravena se podělit o to, co jí na cestě pomohlo. Milí „výzvaři“, dovolte mi představit vám ženu, která je i pro mě už několik let inspirací: Hanu Brodníčkovou.

O tobě a tvé cestě:

Můžeš se na úvod trochu představit čtenářům? Kdo jsi, co bylo tvou pracovní náplní dříve, co ji tvoří teď, co tě v životě nejvíc naplňuje…?

Jmenuji se Hana Brodníčková, je mi 56 let. Po dlouhém studiu jsem pracovala v zahraničí pro ministerstvo zahraničních věcí. Když to trochu zkrátím, tak posledních dvaadvacet let se vlastně věnuji hlavně dlouhodobé pěstounské péči a přivydělávám si jako lektorka pro pěstounské rodiny. Musím říct, že právě výchova traumatizovaných dětí je to, co mě v životě úplně nejvíc naplňuje a co mě nejvíc posunulo.

Co byl ten moment, kdy sis řekla, že chceš něco změnit? Co tě motivovalo začít s chůzí a změnou stravy? Pokud jsi k výsledku došla i jinak: jakým způsobem?

Svoje dětství a mládí jsem strávila jako velmi štíhlá dívka. Neměla jsem vůbec problém s udržováním váhy až do nějakých zhruba pětadvaceti let. Vždycky jsem se smála holkám, které držely diety, protože já jsem si mohla sladit kafe se šlehačkou, zajídat ho vlašským salátem a nepřibrala jsem ani deko. I na VŠ jsem měla stále svých čtyřiapadesát kilo při nepříliš výrazné výšce 164 cm. No ale pak přišel nějaký zlom, který je u nás možná i lehce geneticky daný: od pětadvaceti jsem prostě začala nabírat, což bylo asi dáno i stresovými situacemi souvisejícími s prací pro ministerstvo, a tím, že jsem byla hodně zaměstnaná a stravovala jsem se tak nějak všelijak. Nebylo moc času na pohyb, a tak šla váha nahoru – dostala jsem se tehdy až přes nějakých 80 kilo, což mi v té době přišlo úplně šílené.

Tenkrát jsem se poprvé v životě rozhodla zhubnout. Začala jsem hodně sportovat a také počítat kalorie. Krásně jsem zhubla na stejnou váhu jako jsem měla na VŠ a pár let se mi ji dařilo držet. Do třicítky jsem tedy vstoupila takhle hezky štíhlá, dnes si dokonce říkám, že skoro až příliš, a byla jsem se sebou tak jako spokojená. Bylo mi dobře. A v té době mi vstoupily do života moje první děti.  Byly traumatizované, takže samozřejmě s nimi přišly složité situace a ve stresu jsem jedla a nabírala a vůbec jsem nevnímala, že se třeba večer dojídám sladkostmi.

Přijde mi, že když člověk nabírá, nemusí to až zas tak moc vnímat. Najednou jsem s hrůzou zjistila, že vážím fakt strašně moc. Pak už váha šla nekontrolovaně nahoru právě i vlivem velkých stresů zažívaných s prvními dětmi. Naprosto šílené bylo, že jsem se někdy ve svých čtyřiačtyřiceti letech dostala dokonce přes 140 kilo, což při mé výšce byla výrazně morbidní obezita. Tehdy zase přišel ten impuls, kdy jsem si řekla: „Sakryš, musím s tím něco dělat.“

Cesta od chvíle, kdy číslo na váze bylo trojmístné

Jaké byly začátky? Byl to pro tebe přirozený proces, nebo jsi musela překonávat nějaké překážky?

Začala jsem chodit a hlídat si zase kalorie. Podařilo se mi zhubnout – postupně během pár let – celkem asi 50 kilo. Motivující bylo, že při hubnutí z takové váhy bylo vidět a cítit každé kilo. Nakonec jsem se tedy dostala na něco kolem 90 kg. Při takové váze už se mi pohybovalo dobře, dokonce jsem se znovu vrátila k lyžování a spoustě dalších věcí. Byla jsem spokojená a chtěla jsem hubnout dál.  Denně se mi dařilo nachodit spoustu kilometrů. Jenže pak přišel další velký stres: Moje tehdy nejmladší dcera zažila ve škole šikanu.

Rozložila se psychicky, já jsem zase přestala myslet na sebe, přestala jsem si hlídat kalorie, neměla jsem čas na pohyb. No a váha zase pomalinku stoupala. Už se sice nedostala tak strašně vysoko, nicméně vyšplhala na nějakých 125, možná 130 kilo. Tehdy mi bylo kolem padesáti let. Tenkrát jsem na sobě hodně pracovala i terapeuticky, starší holky mi postupně odcházely z domova a já jsem zůstala už jenom s tou (tehdy) nejmladší dcerou.

Znovu jsem začala přemýšlet, že už se sebou musím opravdu něco dělat. Začínala jsem zase pomalu chodit. Do toho jsem si ale zlomila kotník, takže nějaké chodicí plány šly stranou. Pak přišel covid, při němž jsem si reálně myslela, že vzhledem ke své morbidní obezitě umřu. Covid jsem prodělala překvapivě lehce, a právě tehdy jsem si řekla: „Tak, a teď už nemáš žádnou výmluvu.“ Nechala jsem si udělat krevní testy. K mému překvapení jsem neměla ani zvýšenou glykémii, a kromě trošku vyššího cholesterolu jsem byla naprosto zdravá, tudíž už vážně nebylo nač se vymlouvat. Podívala jsem se do kalorických tabulek, spočítala si BMI, zhruba si spočetla kalorie, zaplatila si plán v jedné společnosti, kam jsem ale nakonec docházela jen na konzultace a na vážení, i jejich kuchařka zůstala nevyužita.

Začala jsem spíše sledovat inspirativní facebookové stránky, vytáhla jsem si z nich vhodné zdravější recepty. Dovedlo mě to k přemýšlení o tom, co jím, co jíst chci, jak by to mělo vypadat, jak bych mohla mít ten jídelníček vyskládaný.  Dva až tři roky jsem jela v tom režimu, že jsem si opravdu hodně poctivě hlídala, co jím. Kalorie jsem pečlivě počítala, ale nikdy nepřišel ten bod, kdy bych měla přesně spočítaná makra. Přiznám se, že nejsem tak organizovaný typ, abych tohle zvládla, a přitom dokázala tak nějak normálně žít.

Zařadila jsem ale do života chůzi, což byl na začátku strašný boj. Protože upřímně: zkuste chodit se sto třiceti kily. To byla nějaká váha! Každý pohyb mě stál velké úsilí a opravdu mě prostě bolel. Nejvtipnější bylo, že tehdy jsem si ještě myslela, že zhubnu jen pohybem. Začínala jsem na nějakých sto pětadvaceti kilech, začala jsem chodit, nicméně nějak jsem v té době nehlídala kalorie a ke svému velkému překvapení jsem během pár měsíců přibrala 8 kilo! To bylo důkazem, že tudy cesta asi nepovede. Právě tehdy přišlo na řadu počítání kalorií. Pohyb jsem k tomu prostě postupně přidávala tak, jak to šlo: ze začátku to šlo hodně špatně, ale pak jsem najednou zjistila, že to zase jde a že to je hrozně fajn. Postupně přišlo i to, že místo původních 10000 kroků jsem začala chodit 15000, později i10 km… a ten pohyb mě začal neskutečně bavit.

Jakou roli ve tvém hubnutí hraje chůze? Proč sis vybrala právě ji? Používáš/používala jsi třeba hole?

Chůze je pro mě přirozená, druhá věc je, že ostatní sporty, které bych bývala dělala ráda (jako je třeba inline bruslení nebo lyžování), pro mě v té době prostě nebyly fyzicky možné.

Používala jsi k chůzi někdy hole?

Trekingové hole jsem používala od začátku, používala bych je i nadále. Chodila jsem s nimi až do doby, kdy k nám přišla nejmladší holčička, která tehdy vůbec nechodila, tudíž pro mě nebylo možné mít hole a zároveň tlačit vozíček.

Co bys doporučila lidem, kteří s chůzí teprve začínají a mají třeba nadváhu nebo málo času?

Doporučila bych jim chodit prostě všude, kde to jde. Dále pak určitě ty hůlky. Já vlastně měla jednu obrovskou výhodu: Už víc než 13 let neřídím (po nehodě), takže jsem prostě musela chodit do nějaké míry pořád i při té šílené obezitě. Než jsem začala hubnout, bylo pro mě nutností vychytávat autobusy nebo občas použít taxík. Od té doby, co jsem se rozhodla chodit, jsem šla pěšky všude, kde jsem toho byla fyzicky schopna. Moje oblíbené trasy byly třeba do hypermarketů. Teď už poslední roky chodíme pěšky na nádraží asi kilometr a půl, a my cestujeme prakticky pořád, takže na to nádraží chodíme dost často. Stejně tak na chatu, též asi kilometr a půl od domu. I tehdy nejmladší dcera (v současnosti druhá nejmladší) je velmi chodivá, takže my jsme to tak jako hezky začali vykrývat: kde jsme mohli, tam jsem chodili.

Změnilo se tvé tělo, to je jasné. Ale změnila ses i jinak? Jaký vliv měla změna životního stylu na tvoji psychiku? A co tělo: změnilo se něco i po zdravotní stránce či ve smyslu tělesné pohody (spánek, trávení, pleť apod.)?

Ano, to samozřejmě šlo ruku v ruce, a těžko říct, jestli jsem se nejdřív změnila psychicky a díky tomu jsem začala být schopna i hubnout, anebo jestli prostě jsem hubla a díky tomu jsem se pozitivně měnila i psychicky. Myslím si, že to je vzájemně provázané. Další věc je ta, že jednak jsem začala lépe spát (když člověk ujde denně 10 kilometrů, je celkem příjemně unavený a dobře usne), jednak mě hubnutí motivovalo k dalšímu pohybu.

Teď se moje váha pohybuje v rozmezí 66-67 kilo. Když začne lézt přes 67, už si to začnu hlídat. Poslední rok vlastně už tu váhu jenom udržuji a daří se mi to, za což jsem moc ráda. Hýbu se pořád dál, baví mě to, jídlo už si striktně nehlídám, ale to je dáno i tím, že si některé potraviny zařazuji automaticky, protože jsem si to prostě takhle zvykla dělat.

Vím, že jsi změnila i způsob stravování – co pro tebe funguje? Byly třeba v začátcích nějaké „karamboly“?

Začala jsem dostatečně snídat, což jsem předtím úplně důsledně nedělala. Vtipné bylo, že když jsem začala hubnout, začala jsem šíleně toužit po uheráku. Po tom opravdovém, který jsem milovala jako mladá, ale potom ho na řadu let úplně vyřadila z jídelníčku. Najednou na něj ale přišla taková chuť, že jsem jej začala jíst pravidelně, obzvlášť k snídani. Dělala jsem si pak srandu, že jsem na uherákové dietě.

Vyložila jsem si to tak, že tělo prostě potřebovalo tuky. A co si budeme povídat: tuky jsou důležitá stavební jednotka. Zajímavé je, že i přes zařazení silnějšího kolečka uheráku do snídaně jsem stále hubla a hubla, a to hezky pozvolna, několik let. Když jsem loni byla na preventivní prohlídce, byl pan doktor velmi oslněn hlavně z toho, že mi tam vyšly krásné hodnoty HDL cholesterolu i další ukazatele. Říkal, že to je pozitivní, protože jsem o 2 roky starší, ale hodnoty mám lepší. Z toho jsem měla samozřejmě taky radost. Toto vše má vliv, člověk se začne samozřejmě lépe cítit, lehko se mu chodí, může se pohybovat úplně volně, mohla jsem se vrátit v zimě k lyžování a nedělalo mi to vlastně žádný problém, no bylo a je to prostě fajn!

Máš nějaké zásady, které ti pomáhají udržet se v pohodě a nepodléhat „zakázanému“ jídlu? Nebo to „zakázané“ jídlo vůbec nemáš?

Nikdy jsem si nic vyloženě nezakázala. V době, kdy jsem opravdu ještě hodně důsledně ty kalorie hlídala a měla jsem nižší příjem, jsem si tu „hříšnou“ věc prostě odečetla. Příklad: dostala jsem chuť na větrník. Dala jsem si ho, jen jsem jej započetla do kalorií. Dost mě ale překvapilo, že mi vůbec nechutnal tak, jak jsem čekala, přišel mi hrozně přeslazený.

Samozřejmě, že teď, kdy už váhu jenom udržuji a ten pohyb mám stále pěkný (zcela výjimečně se stane, že mám jenom asi 5000 kroků, většinou je to minimálně těch 10000, plus pohyb doma, kde si hodinky nedávám), už to tolik neřeším.   Navíc jím ráda, takže mě toho počítání kalorií logicky dovedlo k tomu, že jsem začala jíst častěji, ale menší porce. Pohyb mám zajištěn i tím, že běžně hodně cestujeme, teď i s malou na rehabilitace, plus já pracuji mimo domov. Přednášky dělám po celé republice, takže když pracuji, často se stravujeme v restauracích.

Naučila jsem se dvě věci: jednak si s sebou všude vozím příruční váhu, opravdu všechno si důsledně vážím, a i když ta jídla samozřejmě nemůžu spočíst do mrtě, najdu si nějaký rozumný ekvivalent a dopočítám si to (vznikne něco mezi propočtem a odhadem, ale vím zhruba kolik to těch kalorií může mít); druhá věc: naučila jsem se dělit si porce. Málokdy sním celou porci. Třeba i dnes, kdy jsem vlastně se stihla jenom malou snídani, jsem pak už věděla, že si celou porci můžu k obědu dovolit, protože mi to vyjde. Nakonec jsem se stejně podělila s malou o knedlíky plněné uzeným masem, protože na ně měla taky chuť.  Já jsem tudíž snědla plus minus třičtvrtě té porce. Zvážila jsem si to a spočetla. Běžně se dělím se starší dcerou a když je to něco, co ona nejí, sním půlku a zbytek si nechám zabalit s sebou.

O roli mámy a pečující ženy

Tvoje péče o děti, byť v dnešní době většinou již dospělé, s různými potřebami je obdivuhodná (ano, tuším, že to nerada slyšíš  😀). Jak se ti daří skloubit pohyb, zdravý životní styl a péči o dítě/děti s handicapem?

Pokud jde o jídelníček, obecně prostě nevybírám nějaké smažené šílenosti, ale vyberu si něco, co vím, že mi bude chutnat a co je zároveň taková nějaká zdravá nebo polo zdravá varianta. Skloubit se dá v životě všechno, pokud si z toho člověk udělá prioritu.

Pomáhá ti pohyb i jako forma psychohygieny?

Pohyb v mém životě plní řadu funkcí: jednak je to taková ta praktická (dojdu si na poštu, někam pro balík, doběhnu si do obchodu, vyhodnotím, kolik ještě potřebuji ujít, tudíž jak vzdálený obchod vyberu), plus samozřejmě je tu ta funkce zdravotní. Dnes už se neleknu, když potřebuji něco ve vzdáleném obchodě. Naopak si řeknu: Jé, super, budu mít víc víc ujito! Skloubit se dá úplně všechno. Myslím, že i naší nejmladší přijaté holčičce to vlastně strašně prospělo, protože s námi začala jezdit na balančním kolečku (pozn. red.: když k Hance přišla, jezdila na invalidním vozíčku) a ujede na něm v pohodě 6 až 10 kilometrů. Dost se i rozchodila, takže teď už krátké vzdálenosti s námi ujde.

Máš prostor být občas jen sama se sebou?

 

Jak se říká: Člověk může být sám se sebou, i když je uprostřed davu lidí.  Myslím si, že dokážu být sama se sebou, i když jsem v současné době vlastně téměř stále se svými dětmi nebo minimálně s jedním z nich. Ten čas na sebe je strašně důležitý a člověk si ho může najít i vedle svých dětí, aniž by je zanechával samotné. Je to prostě opět o tom, že všechno, co člověk v životě potřebuje udělat, se dá nějak vymyslet a zrealizovat. Někdy je to trošku obtížnější, ale prostě dá se to.

Inspirace pro nás všechny

Myslíš, že inspiruješ i své děti nebo lidi kolem sebe ke zdravějšímu životnímu stylu? Poznámka: možná o tom nevíš, ale opravdu inspiruješ.

(Smích) Rozhodně jsem do toho nešla s tím, že bych chtěla ovlivňovat davy a šířit myšlenky zdravého životního stylu, ale na druhou stranu je pravda, že jak jsem zhubla a lidé si toho začali všímat, tak se mě na to samozřejmě hodně ptají, tudíž jim odpovídám a pokud to někoho nějakým způsobem inspiruje, jsem za to ráda. Je to je takovej hezkej vedlejší efekt (pozn. red.: nespisovné slovní spojení ponecháno záměrně pro autentičnost).

Co bys vzkázala ženám, které mají pocit, že se ve svém životě ztratily nebo že je na změnu pozdě?

Vzkázala bych, že i když se to zdá složité s nějakou změnou začít, nikdy není pozdě začít se hledat. Ideální je prostě najít si pro sebe přirozenou, postupnou cestu, ta může člověka nakonec i příjemně překvapit.  Já se teď cítím třeba lépe, než když jsem byla ve věku mezi čtyřicítkou a padesátkou.

Co tebe samotnou dnes nejvíc naplňuje a dává ti sílu?

Jedna z věcí, které mi dávají sílu, jsou samozřejmě moje děti. Vždycky mě neskutečně bavilo a pořád baví s dětmi být, objevovat je a nějakým způsobem jim pomáhat nebo je rozvíjet a hledat jejich potenciál. Nesmírně užívám také interakci s malým nebo i větším dítětem i třeba s puberťákem, protože je to strašně osvěžující. Je osvěžující vidět ten odlišný způsob myšlení. Další věc, která mě hodně naplňuje, je to, že jsem si našla myslím cestu sama k sobě. Jak díky holkám, tak díky tomu, že na sobě nějakým způsobem pracuji, jsem se v posledních letech poznala takovým způsobem, že bych dřív ani nevěřila, že to je možné.

Dovětek autorky: Hance moc děkuji za takto krásnou inspiraci pro naše výzvaře (či spíše výzvařky). Hančiny knihy (dosud vydávané pod pseudonymem Ludmila Janáková) jsou:

Dary se přece nevracejí

Sama bych se v nebi bála

Ve stínu neviditelných draků

Chcete cestu Hanky (a také její talentované dcery Báry) vidět i jinýma očima? Můžete nahlédnout na stránku Cestou slov a zpěvu.

Zdroj: Autorský text

Zdroj fotek: Archiv Hany Brodníčkové