Za 75 dní ušla pěšky napříč Českou republikou 2049 km

Korona krize jí překazila plány na americký Pacific Crest Trail.

A tak se vydala pěšky napříč Českou republikou

Na dno si sáhla asi 400 km před cílem. Ve chvíli, kdy si zranila koleno a zbytek cesty musela doskákat po jedné noze.

Anička byla jako malá ukázněné dítě. Dobře se učila, moc nevyváděla. Jejím velkým snem bylo cestovat. Na střední škole se intenzivně věnovala florbalu. Když jí bylo asi dvacet, měla obrovskou potřebu začít se věnovat něčemu víc holčičímu. Přestěhovala se do Prahy, kde nikoho neznala, a tak se zrodil nápad přihlásit se na pole dance. Dnes se věnuje zejména józe, ráda si jde zaběhat, chodí s batohem po horách, plave, a když to jde, tak surfuje.

Napříč Českou republikou pěšky za 75 dní.

Nápad procestovat celou Českou republiku vznikl v podstatě jako nouzové řešení a alternativa k jejímu původnímu plánu, vydat se na Pacific Crest Trail. (Trasa je dlouhá 4 286 km, pohybuje se v nadmořské výšce téměř od samotné hladiny moře po 4000 metrů nad mořem, prochází přes 25 národních lesů a 7 národních parků)..

„Obešla jsem celou republiku dokola po hranicích, ze Sněžky na Sněžku, celkem 2049 km. Trvalo mi to přesně 75 dnů. V květnu jsem měla startovat na americkém trailu Pacific Crest Trail, ale bohužel díky korona krizi to nebylo možné. A protože jsem byla připravena vyrazit, měla jsem natrénováno a těšila jsem se, rozhodla jsem se neodkládat celou akci na neurčito. Zvolila jsem jedinou možnou alternativu, která byla. Nakonec to zpětně hodnotím jako možná ještě zajímavější výlet, takže jsem spokojená. Samozřejmě Česko nemůže tomuto americkému trailu konkurovat co se týče scenérie a přírodních úkazů. Nicméně tím, že jsem si trasu volila sama a nejednalo se o oficiální trail, na který se každý rok vydávají tisíce lidí, byla jsem na celou věc úplně sama. Což byl poměrně silný zážitek, kterého by se mi v USA asi nedostalo. Také jsem konečně procestovala svou zemi, což doporučuji každému.“

Anička cestovala z 90 % sama. Třikrát během trasy měla na pár dní společnost. Vnímala to jako fajn změnu, ale zároveň to pro ni bylo svým způsobem náročné. Čím déle šla, tím víc měla natrénováno a chodila rychleji. Během jednoho dne tak ušla více km. Pokud se k ní tedy někdo v průběhu pouze na pár dní přidal, bylo náročné sladit tempo. Vypozorovala sama na sobě, že je stejně namáhavé jít kvůli někomu jinému rychle, jako jít kvůli někomu dalšímu pomalu. Ale vždy našla nějaký kompromis. Nejmilejší a zároveň nejnáročnější společnost jí dělal její pejsek, který po deseti kilometrech odmítal jít dál a musela ho nést v náručí.

Kde a jak často Anička přespávala?

„I když jsem s sebou celou dobu měla stan, používala jsem ho minimálně. Nejčastěji jsem spala v turistických přístřešcích, na rozhlednách, na zřícenině hradu, za kaplí, pod stromem, na louce, v lese na zemi, nouzových nocovištích, na břehu řeky, v pivovaru na půdě. První měsíc ještě díky lockdownu nefungovaly žádné ubytovací služby, a prvních 14 dnů ani restaurace. To bylo poměrně náročné, protože se nemáte kde umýt a například si nabít telefon. Jediná moje sprcha za týden pak bylo třeba umyvadlo na benzínové pumpě. Od června, kdy se otevřely kempy, to už bylo o poznání jednodušší. Jednou do týdne jsem navštívila nějaký hostel nebo kemp.“

Když měla za sebou 200 km, chtěla to zabalit.

Anička měla za celou dobu jedinou větší krizi. Asi po 200 km uvažovala, že to zabalí. Bylo to ale z důvodů, které nesouvisely s cestou. Nakonec si představila, že místo s batohem po horách chodí v Praze do práce, a bylo po krizi. Druhá krize se potom dostavila asi 400 km od cíle, a to ve chvíli, kdy si zranila koleno a v podstatě musela zbytek cesty doskákat po jedné noze. Cestou jí pomohlo několik přátel, ať už pozváním na oběd, donáškou čerstvé snídaně až do hor na Šumavě, nebo přespáním u nich doma nebo na chatě. Možností se vysprchovat nebo si vyprat, podporou na telefonu atd. Všem by tímto ještě jednou ráda poděkovala.

A jak vnímala celý tento výlet její rodina?

„Myslím, že úplně nadšení nebyli. Na druhou stranu myslím, že byli rádi, že nejsem na tom PCT.“

Od módního průmyslu až do Los Angeles.

V USA žila střídavě asi šest let, v samotném LA zhruba rok a půl. Tehdy Aničku do Los Angeles přivedla práce v módním průmyslu. Svoje zkušenosti se snaží zúročit nyní. Založila vlastní oděvní značku APPRE, kterou uvedla na trh letos v létě Co se týče další cesty do USA, zbývá už jen jediná kolonka na jejím pomyslném „bucket listu“. A to výše zmíněné PCT (Pacific Crest Trail).

Co je pro Aničku v životě největším hnacím motorem a jak „dobíjí“ své baterky?

„To asi neumím pojmenovat, snažím se zařídit si život tak, abych se mohla věnovat věcem, které mi dělají radost. Energii čerpám z přírody. Práce mě teď drží v Praze, a tak se snažím volný čas co nejvíce trávit venku, v přírodě, na procházkách, na horách.“

Na závěr jsem položila Aničce 2 otázky z naší nové kategorie blogu Na férovku.

Zajímalo mě, jaké 3 věci by udělala jako první, pokud by se zítra probudila jako kluk.

„Snem každé ženy je jíst a nepřibrat. Což jde chlapům mnohem snáze. Takže já bych si asi dala bez výčitek tři snídaně.“

A kdyby se Anička mohla dožít 90. narozenin a od 60 let mít buď tělo nebo mysl 30letého, co by si vybrala a proč?

„Určitě tělo. Má třicetiletá mysl je poměrně dost plná obav. Zvládnu rozjet vlastní firmu? Uživím se? A vdám se? Což doufám v šedesáti už budu mít v tomto jasno a konečně si naplno užiju to třicetileté tělo.“