Když máte strašnou chuť žít, ale zdraví vám to nedovolí.

Tak tohle je můj příběh.

Jsem Nela, obyčejná holka z vesnice ze severních Čech. Jak se říká, už přes 15 let pražská naplavenina. Už od mala jsem tíhla ke sportu a akčnějším aktivitám, proto nikoho ani nepřekvapilo, že jsem si jako své povolání vybrala zrovna složky integrovaného záchranného systému.

Mým snem bylo být vojákyní z povolání. Ten sen se mi na opravdu malou chvíli i splnil, ale tehdy ještě banální zdravotní problémy tomu moc naproti nešly, a sen tak kvůli nedokončení výcviku hodně rychle vyhasl. A proto jsem musela jít druhou cestou. Takovou, kterou jsem si nechávala jako záložní, ale nečekala jsem, že ji využiju hned v počátcích své kariéry. A sice, stát se hasičkou. Ale jak se říká, všechno se děje z nějakého důvodu.

Že už od raného věku se postupně projevovaly symptomy k vrozené nemoci, to jsme sice s rodinou zaznamenávali, ale jelikož se jednalo o takřka běžné příznaky u dětí i dospělých, nevěnovala se tomu velká pozornost. S přibývajícím věkem se příznaky projevovaly častěji a intenzivněji. Častější bolesti břicha, častější záněty. Zhoršené vyprazdňování. Po čase se přidala kopřivka bez zjevné příčiny. Prošla jsem si všemožnými vyšetřeními – od urologie, gynekologie, dermatologie, imunologie až po hematologii. Na nic se však nepřišlo – v tu chvíli jsem byla odkázána na léky s antihistaminiky a velmi často na antibiotika. Mezitím se však mé tělo postupně stávalo rezistentní na plno antibiotik. Vyhledávala jsem pomoc i v oblasti čínské medicíny a snažila se problémy řešit přírodní cestou. Problémy se tím spíš ale zhoršovaly a přidávaly se i další, např. anémie, nevolnosti, nesnášenlivost některých potravin.

Byl tu rok 2021. I přes tohle vše jsem fungovala. Měla jsem při sobě partnera, skvělou práci. Zdravotní problémy mě sice tížily, ale nelimitovaly a mohla jsem si i tak užívat skvělého života. Až ke konci roku začalo opět období, kdy se mi opět přitížilo. Opět byly v moči bakterie bez vysvětlitelného důvodu, bolesti v břiše, zvýšené hodnoty v krvi. Přehoupla jsem se úspěšně do Nového roku 2022 a doufala v obrácení situace s vyřešením všech problémů. S tím, že se stane úplný opak, jsem úplně moc nepočítala.

V lednu se mi přitížilo natolik, že jsem začala krvácet, měla teploty a strašné bolesti do břicha. Odjelo se na pohotovost a tam si mě začali přehazovat z chirurgie, gynekologie, urologie a interny. A vlastně nevěděli, co se mnou. Nakonec jsme se však dostali k závěru: zánět dělohy a uroinfekce. Dostala jsem opět nová antibiotika – takové moje pravidelné zobání, aby se neřeklo – a měla odpočívat. Převeleli mě k mé lékařce, ať se o další léčbu postará. Zlom však nastal v tom, že po vyšetření mou lékařkou zněl závěr jinak. Zánět dělohy se jí moc nezdál a spíše se obávala, že to bude něco jiného. Možná endometrióza, možná střeva? Nicméně pro vyloučení zánětu dělohy jsem měla pokračovat v léčbě a dostala ještě silnější antibiotika, aby se vše podchytilo. A to se mi dost možná stalo osudným, ať v dobrém či ve zlém.

Po požití první tablety silnějších antibiotik jsem dostala takovou reakci, kterou nikdo asi nepředpokládal. Začalo mi být strašně špatně, motala se mi hlava. Najednou se začaly střídat zimnice s horečkou. Bolelo mě celé tělo a především břicho, které se najednou začalo nafukovat do podoby těhotenského břicha. Doslova mě to složilo. Krevní tlak i tep vyletěly šíleně nahoru, a to i když jsem byla v klidu. Jelo se znovu na pohotovost, kde mi v podstatě nedokázali pomoct. Na chirurgii mi prohmatali bolestivé břicho se závěrem, že za ně je vše v pořádku. Dali mi léky na bolest a mám být doma v klidu. Domů jsem tedy odjela, nicméně se situace do rána vůbec nelepšila, ba naopak mi začalo strašně bušit srdce a bylo šíleně zle. Proto se odjelo na jinou pohotovost, kde se trochu stavu zděsili, volali kardiologa, udělali plno testů a vyšetření, a chvíli mě nechali na pozorování. Přesto však nic kloudného nezjistili, ačkoliv jsem měla krevní testy zvýšené a odkázali mě na mou praktickou lékařku, ať se na to zaměří. Vysadili mi antibiotika s tím, že jsem měla reakci na ně. Dostala jsem jiné – slabší, injekci na zklidnění a léky na bolest. Opět, musím odpočívat.

Antibiotika jsem dobrala, ale problémy přetrvávaly, nicméně jsem byla alespoň v nějakém stavu, abych fungovala. Tak jsem šla konečně do práce a řešila s lékaři, co se se mnou děje. Mezitím jsem však byla povolána do služby v souvislosti s tehdy vyhrocenou situací na Ukrajině (bez bližší specifikace pozice). Začali jsme se s kolegy točit na 24hodinových a 12hodinových službách. Alespoň na chvíli jsem dokázala zapomenout na mé problémy a věnovala se těm, kteří tu pomoc potřebovali víc (což byl i jeden z důvodů, proč jsem chtěla nastoupit k bezpečnostnímu sboru).

Nějakou chvíli to fungovalo, až do momentu, kdy služby partnerovi moc nevyhovovaly a k tomu všemu jsem svůj volný čas strávila buď běháním po doktorech, nebo odpočíváním, protože jsem byla strašně unavená. Rozhodně tím nemyslím po pracovní stránce. Tam jsem utíkala si odpočinout od, v té době, tíživých myšlenek.

Mého zhoršujícího stavu si začali všímat kolegové na směnách. Bledla jsem, nejedla jsem, čím dál více se bolesti břicha zhoršovaly a léky nezabíraly. Takto jsem vydržela ještě pár dní, až řídící důstojník dané směny přikázal, že mě okamžitě odvezou do nemocnice, protože jsem nevypadala vůbec dobře a zvládla jsem chodit pouze v předklonu. Jelo se tedy do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde jsme se spoléhali na kvalitní služby.

Abych vás ušetřila šílených detailů ohledně následujících vyšetřeních typu odběrů, sono, RTG a CT, v následujících dnech jsem šla na revizi dutiny břišní, aby mohli idenfitikovat problém. Výsledek operace bylo preventivní odebrání slepého střeva. Zjistili ale, že mám o cca půl metru prodloužené tlusté střevo, které zapadlo do malé pánve a tlačí mi na orgány. Střevo postupně přirůstalo k děloze a vaječníku a ucpávalo se. Nasadili mi tehdy bezezbytkovou dietu s tím, že mám zkoušet tekutou stravu, aby vše střevem prošlo. Bez úspěchu. Doba vyprazdňování se prodlužovala, tehdy na cca 7-8 dní, s tekutější stravou na zhruba 4 dny. Problémy ale nepřestávaly. Začala tedy vyšetření střev – kolonoskopie, CT kolografie, Colonic transit time aj. Závěrem mi bylo sděleno, že se to léčit nedá, pouze chirurgicky odstranit. V tu chvíli začaly spekulace o možných rizikách a zda by mi taková operace skutečně pomohla a zbytečně mi nevzali tlusté střevo. Nejprve se mluvilo o odebrání celého tlustého střeva, protože nebylo indikováno, kde je problém lokalizován. Nakonec se z vyšetření zjistilo, že se jedná o esíčkovitou kličku ve spodní části tlustého střeva. Nemocnice ale v závěru couvla z operace, údajně ze strachu, aby mi ještě víc nepřitížili a chtěli problém řešit konzervativní léčbou. Doktoři moc nechápali, že bych šla do takové těžké operace, když je zde riziko vývodu. Asi těžko se někdo, kdo takové bolesti a omezení nezažil, dokáže vžít do mé situace a tvrdit, že nechápe můj postoj. Vývod pro mě byla pouhá kosmetická vada, ale stále šance na normální život.

Podstoupila jsem pak znovu operaci k vyloučení endometriózy a odstranění srůstů, které se povedlo odstranit a orgány tak uvolnit od tlustého střeva. Problém to však nevyřešilo a k tomu všemu, endometriózu nenašli. Už jsem si místy připadala, že si to snad i já sama vymýšlím. Tak vám nezbývalo nic jiného, než jen brečet a doufat, že se to nějak vyřeší. Na to, jaký optimistický člověk jsem byla, mě vše neskutečně vysávalo, že jsem se stranila od všech a viděla spíš černé scénáře. Nic jsem nemohla, byla už zoufalá. Nepomáhal tomu ani fakt, že partner 2 dny před operací odešel s tím, že je toho na něj moc.

Pak mi bylo doporučeno, ať vyhledám IKEM, kde se na tyto těžké operace specializují. V životě jsem neudělala lepší věc. IKEM mě ihned přijal a doktor na nic nechtěl čekat s ohledem na to, v jakém stavu jsem tam přišla. Závěr mé návštěvy: v půlce října 2022 jsem podstoupila částečné odstranění tlustého střeva, tzv. resekce dolichosigmatu na transplantační chirurgii. Šokujícím faktem bylo ale zjištění, že jako vedlejší nález byla endometrióza. Následujících několik týdnů jsem jen ležela, potýkala se s krvácením ze střeva, nemohla skoro nic jíst. K tomu všemu mi musely být nasazeny hormony.

Nikdy ale nepřestanu děkovat IKEMu, že mi pomohl, protože už týden po operaci všechny problémy ustaly. Několik dní pak brečíte – štěstím. Bolest po operaci je to šílená, ale stojí za tu úlevu od toho všeho, co bylo. Od té doby mám přísnou dietu o pár potravinách.

Rekonvalescence byla dlouhá, jen 7 týdnů po operaci jsem strávila doma. Následující 3 měsíce jedete v hodně omezeném režimu, skoro žádné ohýbání, natož snad zvedání nějakých věcí. Takřka až do února 2023 jsem byla omezena jen na rehabilitaci chůzí.

Nyní už mám po finálních vyšetřeních, díky kterým mohu v následujících dnech začít s rehabilitací – posilování pánevního dna pod dohledem. A konečně, po rehabilitaci se postupně vrhnout na lehké cvičení (rotoped, plavání) a pak pomalu na zpevnění středu těla.

A proč vám všechny tyhle informace říkám?

Mám-li být upřímná, tahle výzva mě dostala z těch největších sraček (omlouvám se za slovník, ale v mém případě to snad ani jinak vyjádřit nejde). Dala mi naději, energii, motivaci. Ale především odpoutání se od svých problémů, které se stejně nedaly vyřešit lusknutím prstů.

Byla jsem na výsluní a najednou lusknutím prstů jsem se ocitla v nepříjemné situaci. Nemůžete jíst, nemůžete spát, nemůžete cvičit, ani chodit. Máte strašnou chuť žít, ale zdraví vám to nedovolí. Bylo to nekonečný, furt to samé dokola. Bez vidiny konce. A přece už je téměř po tom všem a jsem šťastná jak nikdy předtím.

Tahle možnost převzít výzvu přišla v tu nejlepší možnou dobu. Nabilo mě to neskutečnou energií. Viděla jsem najednou šíleně moc možností, jak se realizovat v této výzvě. Jak sebe, ale i jiné namotivovat i přes to, že máte zdravotní problémy. Hodně často jsem musela dělat aktivity přes bolest. Prostě se jen hecnout a zde opravdu platí, že začít s tím hned, néé až zítra. Protože pokud se k té aktivitě nenakopnete hned, pak už možná nikdy. A mně ta chůze opravdu pomáhala. Minimálně k pročištění myšlenek a zaměstnání hlavy jinak, než jen přemýšlením nad tím, co bude, jak to dopadne apod.

A věřím, že takových, co si prošlo něčím podobným, je tu kolem nás spoustu.

Co jsem si z toho odnesla?

Ten, koho jsem nejvíc potřebovala, mě naučil, že nepotřebuju nikoho. Ne, rozhodně nikdo z nás se nepotřebuje obklopovat někým, komu záleží jen na tom, aby byl uspokojen on sám a druhý mu je lhostejný a v nejtěžších chvílích ho nepodrží. A proto mu děkuju za to, že to udělal. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. Především pak to, že bez něj jsem mnohem šťastnější.

Hasiči mě naučili k té největší pokoře. Nejsou to jen kolegové.. je to rodina. Sice stále kolegové, ale přátelé, kteří vás v nejtěžších chvílích podrží a kdykoliv pomůžou.

Nebýt rodiny, přátel a podpory kolegů z práce, nevím, zda bych tuhle těžkou situaci zvládla tak, jak jsem ji zvládla. Přesně takovéhle situace vám jasně ukáží, zda jste tam, kde máte být a jestli jste obklopeni těmi správnými lidmi. A v té nejtěžší chvíli jsem opravdu byla. Za což vám ještě jednou moc děkuju!♥

Tyhle zdravotní problémy mě v rámci výzvy hodně namotivovaly pomoct hlavně i těm, kteří jsou třeba v obdobné situaci. Proto bych se v nových výzvách ráda snažila uzpůsobit varianty cvičení tak, aby na ně fyzicky dosáhl i ten méně zdatný, především pak po zdravotní stránce. Protože já musím začínat od nuly. Pěkně pomalu zase vystoupat do fáze, kde jsem byla předtím. Bude to dlouhá cesta, pro každého z nás. ALE MY TO ZVLÁDNEME!