Od vyhlášení výsledků soutěže uplynula už nějaká doba – svět se ponořil do několika odstínů šedi, ale my jsme nelenili. Rozhodli jsme se Vám přinést rozhovor s vítězkami naší soutěže, které uplynulý rok měnily svůj životný styl, rozhodly se pro 30ti denní výzvu a nakonec obě skončily v soutěži na prvním místě – jsou to Katka a Pavla.

Protože doba je hektická, máme rodiny, práci, koníčky a bydlíme pořádný kus cesty od sebe, zinscenovaly jsme taková malá virtuální sezení. Dnešní doba plná internetu a sociálních sítí nám umožnila se v celkem krátké době domluvit a za pár hodin byl rozhovor na světě.
Jaká byla jejich cesta? Co mají dál v plánu? Co je k výzvě přivedlo? To vše a mnohem více se dozvíte níže.

Odpovědi nejsou upravované ani krácené, pro zachování autentičnosti.

Jak jste se dostaly k 30ti denní výzvě?

K: Přes Facebook, kdy někdo z mých přátel kdysi sdílel právě něco od výzvy a mě to zaujalo. Pravda, s výzvami jsem začala až mnohem později, ale začala a to je přeci nejdůležitější.

P: O 30ti denní výzvě, jsem se dozvěděla přes Facebook. Neustále jsem narážela na fotky lidí, kteří se cítili velmi dobře, a hlavně u nich byla vidět velká změna. To mne motivovalo a nakoplo vyzkoušet to také. Jestli i moje tělo bude ještě reagovat. Abych celou věc uvedla na pravou míru. Mám dvě děti a v každém těhotenství jsem přibrala více jak 30 kg. U prvního to bylo 35 kg a u druhého, o 8,5 roku později, 33 kg. 2x v životě jsem vypadala jako velryba. Nemyslím v těhotenství, to bylo velmi krásné období, ale po něm. Strašně moc kg mi zůstalo a já se najednou cítila jako uvězněná v cizím těle. 2x se mi podařilo dát 30 kg dolů, ale vždy se to zastavilo na určité váze a tělo začalo stávkovat. Tak jsem začala chodit do fitka, 3x týdně pod vedením trenérky, aby se mi alespoň tělo tvarovalo, když už váha stojí. Strašně moc mne to bavilo, jezdila jsem domů jako znovuzrozená. Postupně jsem začala přidávat váhy, ale to se jaksi nelíbilo plotýnkám. Byla jsem nucena ze dne na den přestat a místo návštěv fitka jsem jezdila za fyzioterapeutkou. Stejná situace se opakovala o pár měsíců později. Jakmile jsem byla v pořádku, snažila jsem se cvičit naplno i s činkami a záda se opět ozvaly. Dala jsem si tedy v srpnu 2014 pauzu jako že na jeden měsíc, ale bohužel jsem se do fitka už nevrátila. Od září začaly děti chodit na tréninky a kroužky a na cvičení mimo domov už nebyl čas. Manžel mi pořídil stroj domů, trenérka mi sestavila kruhové tréninky a já od té doby cvičím pravidelně doma i s manželem.

Jaké bylo dětství, co se týče sportu?

K: Nic moc. Někdy jako malé škvrně nějaký tanec, ale toho jsem nakonec nechala a dodnes mě to mrzí. A ve škole tělocvik, který jsem brala jako nutnou povinnost.

P: Naše rodina nebyla nikdy moc sportovně založená. Maminka velmi brzy ovdověla a zůstala s malými dětmi na vše sama. Měla hodně práce kolem domu a zahrady, snažili jsme se jí s bratrem pomáhat, jak jsme mohli. Ale když nějaký čas byl, tak jsem chtěla hrát s klukama fotbal nebo jsem si od bratra nenápadně půjčovala brusle a hokejku, abych mohla hrát hokej. I ve škole jsem byla vždycky aktivní. Na základní škole jsem hrávala volejbal, účastnila se sportovních soutěží. Na střední škole to byl basketbal a plavání. Není snad sport, který bych nevyzkoušela.

Co rodina, sportuje?

K: Jen mamka, je instruktorka spinningu.

P: Ano, sportujeme všichni. Celá rodina hrajeme tenis a jezdíme na kole. V zimě hory. Oba synové i s manželem hrají fotbal. Snažíme se děti vést ke sportu, aby je to bavilo.

Jaké máte koníčky?

K: Mezi ty největší patří zvířata a to už od útlého dětství. Díky výzvě jsem si oblíbila běh a posilování. Mezi ty další pak filmy, knihy, focení. Ale na nic z toho už nezbývá moc času.

P: To je velmi těžké odpovědět. Mám jich strašně moc. Přátelé říkají, že mám motorek u zadečku. Takže určitě je to SPORT a pohyb. Miluju ruční práce (vyšívání, pletení, výroba ozdobných květináčů, pletení košíků, truhlíků, atd), strašně ráda se starám o naši zahradu, kytičky, zeleninu. Ráda peču, vařím a neustále vymýšlím nějaké změny interiéru. Tím, že je u nás doma chlapecká přesila, kompenzuji si to malinkou fenkou maltézského psíka. To je moje nej kamarádka a věrný stín. Kde jsem já, tam je i Amálka. A také pomáhám přátelům a rodině, když je to potřeba.

Co byl prvotní impuls něco se sebou udělat a změnit se?

K: Jsem především člověk, který pomáhá druhým, ale nikdy ne sobě. Tak jsem se rozhodla na tom zapracovat. Ale ve své podstatě úplně prvotní impuls byla vlastně nuda, když jsem skončila na neschopence. Spojila jsem příjemné s užitečným.

P: Určitě velká nadváha po obou porodech. Necítila jsem se dobře, neměla jsem ráda tu osobu v zrcadle a myslím, že to na mne poznávali i ostatní. Naprosto všechno mne bolelo, už jen běžný úklid byl pro mne náročný, byla jsem bez energie, neměla na nic chuť ani sílu.

Jaká byla zatím cesta ke zdravějšímu tělu? Co Vám přinesla a co vzala?

K: Cesta ke zdravějšímu tělu byla a dosud je dost trnitá. Ale žádná cesta směrem k cíli, ať se vydáme, kudy chceme, není jednoduchá. Přinesla mi především dobrý pocit ze sebe sama a myšlenku, že když se opravdu chce, všechno jde. Jen se člověk nesmí vzdát. Vzala mi můj starý, špatný život a stravovací návyky.

P: U mne je to celoživotní boj. Rodina ze strany maminky má sklony k boubelaté postavě. Několikrát jsem slyšela, že geny nemůžu změnit. Omyl, jsou to jenom výmluvy. Je pravdou, že sklony k tloustnutí mám větší, než některé moje kamarádky, ale to neznamená, že tomu podlehnu a přizpůsobím se. Byla bych určitě nešťastná. Stejně jako většině žen mi není jedno, jak vypadám a hlavně jak se cítím. Díky tomu, že pravidelně cvičím a mám vyvážený jídelníček, se cítím báječně. Měla jsem zdravotní problémy a díky tomuto zdravému, životnímu stylu se spousta věci změnila k lepšímu. Tohle všechno mi přinesla změna. A co mi vzala? Právě, že mi vzala ta neskutečná kila, která jsem musela denně nosit a díky kterým jsem se neměla ráda.

Jedna speciální otázka jen pro Katku. Jsi častým přispěvatelem na skupinku 30ti denní výzva vlní – co tě k tomu vede?

K: Dnes už tam tolik nepřispívám, ale zřejmě to bylo proto, aby se skupina držela TOP a trochu žila. Navíc jsem byla (alespoň myslím) její první přijatý člen a jedna z mnoha prvních, která výzvu Sacharidové vlny začínala. Proto, jakožto „zkušenější“, jsem to brala jako motivaci a podporu těm, kteří se rozhodli začít a pro ty, co se začátkem stále váhají.

Máte nějaké další konkrétní cíle pro rok 2015?

K: Rozhodně být minimálně stejně silná jako v roce 2014 nebo dokonce lepší a stále se přibližovat ke svému konečnému cíli – lepší postavě.

P: Nic úplně konkrétního mne nenapadá. Vždy si stanovuji takové cíle, které jsou pro mne reálné. Možná se zapojím do podobného projektu. Na slovo VÝZVA slyším velmi dobře a nenechává mne to chladnou, takže uvidíme. Určitě bych si ale moc přála, abych byla já i moje rodina zdravá a byla jsem nadále dobrou maminkou, manželkou, kamarádkou. Jsem velmi aktivní člověk, takže předpokládám, že si brzy stanovím nějaký další cíl a půjdu do toho na 1000%

Co jste říkaly na své vítězství?

K: Já už jsem asi od půlky měsíce postup nesledovala, jen jsem sdílela svou proměnu ve skupince a nechala to osudu. O výhře jsem se vlastně dozvěděla až od holek, které mi od začátku věřily a já jim za to moc děkuju. Z výhry jsem samozřejmě měla radost, kdo by taky neměl, že? Hlavně proto, že z tolika úžasných proměn jsem se umístila tak neskutečně vysoko.

P: Samozřejmě jsem byla strašně moc ráda. Udělalo mi to velkou radost a vnitřně mne to posunulo zase o kousek dál. Pocit, že to má smysl. Nejen pro mne, ale i pro ostatní. Starší syn má teď pubertální věk a určitě si více všímá děvčat i toho, jak maminka vypadá. Myslím, že je na svou mámu pyšný. Ví moc dobře, že moje cesta není procházka růžovou zahradou a přes všechny překážky, které do cesty přišly, jsem zase svěží, šťastná a opět štíhlá.

Jak vypadá Váš běžný den, co se týče sportu a jídla?

K: Tak teď momentálně jsem opět na vlnách, takže se řídím dle jídelníčku, i když oproti prvnímu vlnění už taky dost nahrazuji. Ani ne tak kvůli tomu, že bych něco nejedla, ale vím, že bych to znovu se stejnými potravinami tak dlouho nevydržela. Když vstávám do práce, první jídlo jím mezi 6-7 hodinou, pak po třech hodinách +-15 minut. Když do práce nejdu, tak první jídlo cca v 8-9 hodin první jídlo a zkracuji dle potřeby i po dvou hodinách. Se sportem teď momentálně moc kamarádka nejsem kvůli zdravotním komplikacím. Jinak jsem cvičila vždy večer podle toho, jak jsem stíhala (většinou nejdřív v 17 hodin, nejpozději kolem 20 hodiny).

P: Vstávám kolem 5.00 ráno, vypiju asi 3 dcl odstáté vody s citronem, ranní hygiena, obleču se, posnídám (jogurt, ovocný salát, caro a jiné zdravé pochoutky), sednu v kanceláři za počítač a pracuji. Po 6.00 chodím klukům pro čerstvé pečivo, nachystám snídani a kolem 7.00 budím děti a odvedu je do školky a do školy. Pak si zacvičím, vypiju protein, následuje sprcha a opět se vracím do kanceláře a pracuji. V poledne chodíme na oběd pravidelně s manželem (masíčko a zeleninu, přílohy vynechávám). Kolem 15.00 odcházím z kanceláře pro syna do školky. Posvačím (šunka, Cottage nebo zeleninový salát). Během odpoledních hodin ještě vyřizuji věci v kanceláři. Nachystám dětem svačinu a trávíme čas všichni spolu. Následuje chystání večeře, moje se velmi podobná odpolední svačině a děti mají taky něco lehčího. Pak probíhá večerní hygiena a ukládání dětí ke spánku (pohádka, pomazlení). Kolem 21.00 už obě děti spí a já mám čas na koníčky nebo ještě pracuji v kanceláři. Mezi 23.00-24.00 se dostávám do postele i já. Během dne vypiji asi 3-3,5 l filtrované vody. Mojí velkou výhodou je, že mám pružnou pracovní dobu a pracuji z domova. Lidé, kteří pracují na směny anebo jsou většinu dne z domova pryč, to mají mnohem složitější, ale i tak se dá vše zvládnout.

Musely jste toho změnit hodně a bylo to náročné? Měly jste deprese, z toho že to nejde tak, jak si představujete?

K: Musela jsem změnit hlavně své smýšlení o sobě. A začala jsem si vařit, to bylo dost náročné, není to činnost, která by mě bavila. Deprese byly vždy jen chvilkové, zase tak moc jsem to neřešila a možná právě proto jsem se dostala až tak daleko a doufám, že se dostanu ještě dále…

P: Každá velká změna je ze začátku náročná. Časem ale člověk zjistí, že všechno jde, jen si to musí dobře časově naplánovat. Nejdůležitější je pevná vůle. Nemá cenu, aby se něco měnilo na 14 dní. Měl by se z toho stát nový životní styl. Určitě jsem měla dny, kdy jsem to chtěla vzdát. Ale udělat radost těm, kteří mi to nepřejí, jsem nechtěla. Musela jsem se taky přemlouvat, že to bude dobrý, že musím vydržet. Taky se stávalo, že jsem se na sebe dívala do zrcadla s metrem v ruce, tekly mi slzy, výsledky i přes velké úsilí se nedostavovaly. Byla to ale psychika, moc jsem se vážila, moc jsem se měřila a neustále snila o velké změně. Jakmile jsem si ale zažila, že se prostě stravuji jinak než většina a že každodenní cvičení mi pomáhá cítit se dobře, odbourala jsem negativní myšlenky. A tělo přestalo stávkovat a pomalu ale jistě spolupracovalo.

Co byste vzkázaly všem těm, co by rádi také začali?

K: Především je třeba chtít, najít si silnou motivaci a nenechat se nikým a ničím odradit. Vše je jen a jen v hlavě každého z nás. „WHEN YOU WANT TO CHANGE YOUR LIFE, YOU HAVE TO CHANGE YOUR THINK“.

P: Jen to, že udělali velmi moudré rozhodnutí, kterého nemůžou nikdy v životě litovat. Taková změna musí člověku pouze prospět. Ať mi nikdo neříká, že není co zlepšovat. Zase se ráda oblékám, nakupuji. Jsem plná energie, elánu a to vše se odráží na mém chování.

Za celý tým 30ti denní výzvy gratulujeme! Holky jsou úžasné a my věříme, že tyhle dvě proměny pro Vás budou inspirující.

Krásný den

Vytvoř si účet a získej tyto skvělé výhody

Dárečky DÁRKY A ODMĚNY Sbírání lováčků a soutěže
Profil OSOBNÍ PROFIL Zaznamenávej a sleduj svůj progres
Plánky a tipy PLÁNKY ZDARMA TOP-Tipy na cvičení

Znáte nás z médií