Krásný den,

už nějakou dobu přemýšlím nad tím, co udělám, až budu u cíle. Nebo spíš co ostatní chtějí dělat, až budou u cíle. Já to vlastně vím naprosto přesně – nebudu dělat NIC. Neoslavím to hromadou kebabu, ani si nedám o sklenku vína navíc.
Postupem času, během celého mého hubnutí, jsem si všimla, že všechny ženy – ať ty, které už zhubly, ty, které neustále hubnou, zoufale hubnou nebo hubnou pouze pusou – všechny to hrozně moc řeší.
(Také se podle mě rozmohl obrovský nešvar ve spoustě fitness a sportovních skupin a to je náběh na PPP – poruchy příjmu potravy. Týdně mi přijdou minimálně 1-2 dotazy ohledně této problematiky a já se jen bojím, aby se z toho nestal brzy nějaký trend, který by nedej bože ohrožoval naše děti. Nejčastěji se ve skupinách radí ve stylu „jíš málo“, „přidej jídlo“ – bohužel je to neuvěřitelný paradox, ale i to, že máme nadváhu, kolikrát způsobuje málo jídla a případné dojídání se „odpadem“).

Pláčeme, že jsme nemocní a nemůžeme cvičit, že jogurtu bylo o kousek víc, že zákusek na svatbě je tabu, že zeleniny dneska bylo málo a další den zase moc. Mám cvičit hodinu, dvě? Co když si dám o trochu víc jáhlové kaše? Musím pak cvičit o hodinu déle, abych nepřibrala pracně shozená kila? A co takhle za každé zrnko rýže nad limit, minutu pohybu navíc?
Musím teď už do konce života otročit svému zajetému stylu? Co si budeme povídat – ono to svádí k závislosti na cvičení, na zdravém životním stylu, na posedlosti vším tím okolo. Kolik má kalorií Bromhexin? A co čaj s medem, když jsem nemocná?
Za celou tu dobu jsem se naučila něco, co někomu možná chybí. Je mi jedno, za jak dlouho to přijde a je mi jedno, jestli to přijde. Řeknu si: „Ty vogo, takovej lalok z kůže mám na pupku“, ale stejně si to vínko dám a stejně si dojdu s dětmi na pizzu. Mně to prostě chutná a jednou za čas je to fajn. Mám chuť na pivo? Dám si ho. Na čokoládu? Dám si jí. Hýbu se, abych se mohla najíst, abych tvořila nějakou rovnováhu. Tím ale neříkám, že cpát se hnusnou, občas skoro umělou hmotou a atomovou zbraní, je správné. To rozhodně není, ale co se „zdravě“ (v psychickém pojetí) rozmazlit?

Možná je to zvláštní, ale i s mým naprosto brutálním jídelníčkem se mi daří. Ono je to o tom se poslouchat a mít se hlavně ráda. Sice mi to netrvalo půl roku a možná ani rok, možná se v tom budu plácat další dva roky, ale naprosto bez výčitek a bez stavů totální krize. Neutápím se sama v sobě.
Přemýšleli jste někdy nad tím, co bude, až zhubnete do podoby, kterou jste si vysnili? A má to vůbec po tom celém maratonu hranici? Je někde ten konec? A co potom? To si řeknete, zhubla jsem, jdu se konečně nadlábnout? Asi ne, tělo už moc nechce ty věci z dřívějška. Nežádá si kila čokolády. A tak dál každé ráno stereotypně namáčíte vločky, dál si chystáte svačinu a u oběda kňučíte, že tohle jíte po sto miliontý pátý.
Nebo máte nějaký vysněný cíl, proč to děláte? Svatba, plavky, sbalit chlapa, aby se za vás nestyděly děti. Ale co potom? Hodně lidí, kteří cvičí delší dobu, mají nějaký splín. Už je to cvičení prostě štve, nedělají to rádi, pořád se jen udržují, aby byli super šik, co kdyby přibrali? Stálo to takové práce!!!!
Anebo příklad toho, že už jsem si svůj cíl splnila. A tak si dám starou známou Milu (bože jak já se na ní těšila, tolik měsíců odříkání), pro jednou mě to nezabije. Pak si jí dám znovu a znovu, však už jsem kost a najednou už zase kost nejsem a přichází výčitky. Mezi tím vším si musíme umět najít hranici a rovnováhu.

Nezdá se vám, že ten bubák, že ta kila přijdou zpátky, straší víc a víc? Co tchýně? Vánoční cukroví? Máte dlouhodobější cíle?
Pro mě to je běh, překonávání hranic – sport jsem si zamilovala, ale že necvičím dva dny? Nebo šest? Však si ráda odpočinu. Budou to závody, budu brát děti. Vynasnažím se, aby sport milovaly. A největší cíle?
Možná si zase něco najdu a budu se mořit dál, ale jsem se sebou spokojená. To nejdůležitější je být psychicky v pohodě a být sama se sebou srovnaná. A ta kůže na břiše? Prsa po dětech? No co. Vaši muži vědí, co za tím vším stálo. Neříkám, aby člověk měl nadváhu a neřešil své neoholené nohy, ale ženské tělo projde za život tolika neuvěřitelnými procesy – hormonální změny a těhotenství, kojení a mnoho dalšího. To přeci musí na těle zanechat sem tam stopy :)

Mějte se ženské ale i mužští rádi. Vždyť stresu je v životě tolik, že je zbytečné si ho vytvářet ještě navíc tím, že nejste takoví, jací byste chtěli být. A když už vynakládáte to úsilí, aby se vám sny splnily, tak vždy hledejte rovnováhu – jedině tak si můžete udržet nejen zdravý rozum, ale i krásu své duše a můžete zůstat takoví, jaké vás vaše okolí má rádo.

Vytvoř si účet a získej tyto skvělé výhody

Dárečky DÁRKY A ODMĚNY Sbírání lováčků a soutěže
Profil OSOBNÍ PROFIL Zaznamenávej a sleduj svůj progres
Plánky a tipy PLÁNKY ZDARMA TOP-Tipy na cvičení

Znáte nás z médií